Ráno jsem zaspala..jak nemilé. Nu což, zjistila jsem si autobusy z vedlejší dědinky a chystala se jít pěšky. V posledních dnech byla moje nálada taková neslaná, nemastná. Beztakže se není

čemu divit -  spánkový deficit za posledních 14 dní veliký, boří se jeden vzdušný zámek za druhým, to pak člověku do smíchu není.

Bylo něco po půl deváté, když jsme se já a moje blbá nálada vydaly směrem k Brodku. Bylo něco kolem tři čtvrtě na devět, když jsem si na kraji Brodku uvědomila, že autobus nejspíš právě odjíždí. Ale co, kousek odtud má ordinaci naše paní doktorka, kterou jsem se už od srpna chystala navštívit a tak jsem si řekla, že se stavím tam – aspoň jsem měla důvod absence. :)

Stála jsem na křižovatce, když jsem viděla, že jede auto. Nevadí, půjdu kousek po pravé straně a až auto přejede, přejdu cestu. Auto přejelo, asi 20 metrů za ním jelo další, ale to, alespoň podle blinkru, odbočovalo na jinou cestu, takže jsem začala přecházet. Hlava byla díky spoustě starostí skloněná (přece se nebudu mračit na celý svět, když to můžu udělat jenom silnici). Jenže asi měla být vzhůru, protože to auto neodbočilo a jelo přímo na mě. Musím říct, řádně jsem se vylekala a paní řidička zřejmě též. Brzdy zakvílely, řidička zalomila rukama a věřím, že auto zasypaly nadávky na mou osobu. Já si taky pomyslela něco o koze blbé, která vyhazuje blinkr a pak neodbočí. Ale musím říct, že mě to donutilo přemýšlet. Andělíček strážníček si se mnou musel dát pořádnou práci. :)

Po vyšetření jsem měla spoustu času, který jsem se snažila využít k přemýšlení. Musela jsem se smát sama sobě kvůli těm „starostem“, které mi ještě ráno tížily hlavu tak, že se nemohla pořádně rozhlédnout. Uvědomila jsem si, že se často trápím věcmi, se kterými nemůžu udělat víc, než je svěřit do Božích rukou. Hned se mi ulevilo, hned jsem se cítila mnohem líp a ač to byla hodně nepříjemná zkušenost, jsem za takové „probuzení“ vděčná.

Celý den jsem se vezla na takové dobré vlně a jinak tomu nebylo ani na přípravě na biřmování. Když příprava skončila a já už stála u školního výtahu, vzpomněla jsem si zase na ranní zážitek. Najednou mě „to začalo táhnout“ do kaple. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že mám ještě kupu času. Původně jsem tam šla s tím, že musím Bohu „ z očí do očí“ poděkovat. Hned když jsem otevřela dveře jsem ale zamířila ke knize Rok se svatými. Napadlo mě, že bych si mohla ještě promyslet, kdo se nakonec stane mým patronem. Jako vždy jsem knihu otevřela na náhodné stránce. Dnes tam na mě čekala moje patronka. První jméno, které jsem viděla, mi učarovalo – sv. Terezie Fernandéz Solar. Přečetla jsem si o této chilské světici a okamžitě jsem věděla, že lepší patronku nenajdu. Najednou jsem pocítila nesmírný klid a radost. Bylo to řízením Ducha Svatého, to mi nikdo nevymluví. :)

Po cestě domů jsem přemýšlela, jak blízko mi Bůh je. Ještě před pár dny jsem prožívala takovou „menší krizi“ víry, dnes večer se mi zdá jako by to bylo strašně dávno. Dnes večer jsem Bohu blíž než snad kdykoliv předtím a nechápu sebe sama, že jsem si nedokázala uvědomit, jak „neskutečně skutečný“ je. :)

P.S. Chtěla jsem se o tyto zážitky s někým podělit a hned jsem si vzpomněla na sr. Olgu, se kterou jsem strávila jedno krásné odpoledne na Arcidiecézku v Olomouci. Od července jsem o(d) ní neměla žádné zprávy a sama jsem se jí neozývala, ale tohle mi přišlo jako krásný důvod k dopisu. Když jsem pak otevřela dveře domů, musela jsem se už začít smát..na stole na mě čekal dopis - sestřičky si vzpomněly dřív. :)