Dnes jsem prožila několik pro mě dosti traumatických zážitků..

Prvním bylo, když mi v autobuse řekl můj dvanáctiletý kamarád, že "má holku". Překvapilo mě to a určitě trochu pobavilo (zvlášť, když mi oznámil, že jeho milá je někde od Prahy a má 11 let, víc o ní asi neví..jo, ještě teda to, že spolu teď chodí). Později jsem o tom přemýšlela a říkala si, jak je všecko uspěchaný a divný, že takhle přece věci být nemají...

Můj druhý šílený zážitek se odehrál v naší nové klubovně pro děti. Přišla jsem tam pozdě, už tam bylo asi pětadvacet dětí. Snažila jsem se zapojit do všech aktivit, které děti dělaly, abych se s nimi krapítek seznámila. Byl tam taky jeden takový maličký, trochu nervózně přešlapující klouček. Zeptala se ho, copak dělá, on na to, že hledá nějakou zábavnou hru. Trochu mě překvapilo, že ho žádná aktivita (kterých bylo v klubovně vskutku požehnaně) nezaujala, ale stejně jsme (s dalšími vedoucími) vychrlily další tucet různých her, jen aby měl malý Zbyňďa radost. Jenže Zbyňa pořád nebyl spokojen. To bylo pořád "ta je moc dlouhá, ta je k nudění, ta mě nebaví"..Tak jsme se ho prostě zeptaly, co by vlastně rád hrál. A přišla odpověď:"Já chci elektronickou hru!"Tož člověk se tomu prve pousměje, jenže.. Zbyněček hledal, šátral i tam, kde neměl mít přístup, a když si konečně uvědomil, že počítač nenajde, rozplakal se..když zjistil, že ani ty slzičky mu počítač nepřinesou, začal šílet. Křičel, co mu síly stačily a vždycky, když se trošičku uklidnil, tak jenom proto, aby nabral síly pro další řev. Snažily jsme se Zbyňďu uklidnit, co to šlo, ale marná snaha. Byla jsem z toho dost rozhozená..toto jsem nikdá nezažila..

Měla jsem to štěstí, že z klubovny jsem odjížděla autem s taťkou jednoho klučíka z naší vesničky. V autě bylo puštěné rádio, kde zrovna ve zprávách hlásili o nějaké inspekci, která zjistila, že ve 25 z jimi zkoumaných školek, mají děti zkušenosti s kouřením. Přidali k tomu rovnou zprávy o agresivitě předškoláků a o tom, že se ve školkách čím dál více vyskytují drobné krádeže a šikana. Měla jsem pocit, že se na místě rozbrečím... 

Je mi 17 let. Moje dětství bylo o dělání bunkrů v lese, stavění domečků pro skřítky v kořenech stromů, hraní fotbalu nebo hry "vole lehni" na hřišti, mamčině předčítání před spaním.. Do svých (nejmíň) šesti let jsem netušila, co je to počítač a nevadilo mi to, v televizi jsem sledovala Večerníčky, případně nedělní pohádku po obědě. 

Čas neuvěřitelně plyne, prošla jsem si spoustou období, ale moje dětství stejně napořád zůstane tou bláhovou dobou, kdy jediná starost byla, jestli se skřítci v lese neodstěhují nebo jestli přijde dost děcek, aby se dal hrát fotbal... Strašně moc mě mrzí, že o tohle dnešní dětičky přichází kvůli takovým hloupostem jako je počítač, televize, mobily, mp3-4 přehrávače, všechny ty iVěci..

Nejspíš už se to úplně změnit nedá, ale přece doufám, že když uděláme aspoň pár malých krůčků, nějaká změna přijde. Pěkně Vás prosím, ukažme těm zmateným prckům, že nežijeme ve virtuálním světě, ale ve světě plným úžasných krás a k jejich poznávání stačí zvednout zadek od počítače a televize. :)

Snad budou ty zprávy aspoň trochu snesitelnější a budoucnost se nebude zdát tak černá. :)