Můj tatínek vždycky patřil k těm chlapíkům, kteří pevně stojí za heslem „chlapi nebrečí “, a když se zamyslím nad tím, kolikrát jsem ho viděla plakat, dopočítala bych se nejspíš na prstech jedné ruky. Ovšem právě dnes se mi to „poštěstilo“ a musím říct, že je pro mě málo věcí bolestivějších, než vidět plakat člověka, kterého mám tak ráda. Nechci tady však rozebírat, proč taťka brečel.. Když jsem viděla jeho slzy, donutilo mě to přemýšlet nad něčím krapet jiným..

      Mám převelice ráda svého Nebeského Tatínka, a přece se kolikrát chovám tak, že ho to musí strašlivě mrzet. Věřím, že nad mými hříchy musel tisíckrát zaplakat. A já, i když ho mám tolik ráda, pořád dělám další a další kopance a častokrát se tvářím, že o Jeho slzách nevím.

      S mým tatínkem mám podivný vztah, alespoň podle měřítka amerických filmů a seriálů. Přiznám se, že nejsem schopná taťku obejmout, když vím, že mu není nejlíp (a ani jsem jeho trápení nemusela způsobit já).

      I s Tatínkem v nebi mám v tomto směru jistý problém. Když vím, že jsem udělala chybu, většinou se zachovám jako Adam s Evou – schovám se před Ním. Ale tento Tatínek mě nalézá a objímá, i když ví, že můj hřích nebyl ani první, ani poslední.

      Doba postní je pro mě dobou, kdy můžu svému Tatínkovi ušetřit nebo aspoň setřít několik slz třeba tím, že si odepřu věci, které nepotřebuji; tím, že si udělám víc času pro druhé; tím, že se snažím být Mu aspoň trochu blíž…

       

 P.S.  Letošní postní dobu prožívám docela jinak než všechny předešlé. Je sice hezké, že si odpírám facebook a snažím se lépe vycházet s lidmi, ke kterým mám daleko, ale.. Za posledních 14 dní se udála spousta špatných věcí, se kterými nic nezmůžu. Jediné, co mi zbývá, je modlitba. Teď opravdově cítím, že tato postní doba mě naučila přijímat kříže, ať jsou jaké jsou, svěřit vše do Božích rukou a věřit v Jeho plán. Vždyť jsem jeho dítě, a kříž, který nesu, mi pomáhá nést milovaný Ježíš.. nemusím se bát.