Konečně po (pro mě) neskutečně dlouhé době jsem mohla jet na animátorský víkend s B skupinou, tedy lidmi, které mám po tom společně prožitém půlroce ráda jako bychom byli nejlepší přátelé celý život. :)

Přijela jsem s obrovskými očekáváními, ale bohužel taky s krapet špatnou náladou. Byla jsem přešťastná, že jsem mohla zase vidět mé milované, ovšem pár mi jich tam taky chybělo a zaměřila jsem se, možná až moc, na stýskání po nich. Všechno se ale vyvíjelo parádně a na konci sobotního rána už jsem si o nějaké depresi jenom zpívala (a to doslova). :)

Nebudu vypisovat všecky aktivity, které jsme dělali, byla jich kupa a jedna byla lepší než druhá. :) Chtěla bych teď napsat o sobotním večeru, který se mi stal přeradostným. :)

Začnu menším vysvětlením...Se svojí babičkou nemám nejlepší vztah a ač mě to mrzí, mívám strach a nemívám chuť s tím „něco“ dělat. Babička je nevěřící a nechápe (a asi ani nechce pochopit), jak žiju. Místo jakéhokoliv slůvka povzbuzení a podpory si do mě radši řádně rýpne. Ano, zamrzí to, víc mrzutější ale je, že mě toto její chování hodně odrazuje od další snahy budovat s ní lepší vztah..

V sobotu večer byla na programu svátost smíření. Šla jsem tam s velikou nadějí na odpuštění a zároveň zvláštním smutkem ze své „beznadějné situace“. Otec Lukáš mě ovšem skvěle povzbudil a úžasně mi poradil. Odcházela jsem z kukaně (provizorní zpovědnice :)) s obrovskou radostí. Už jsem nebyla strachuplná, bylo ve mně Kristovo světlo, které chtělo dělat zázraky. :)

Vešla jsem do kaple, kde probíhala adorace. Klekla jsem si a začala se modlit. Po krátké chviličce jsem uslyšela jasný hlas, který mi říkal:„Zavolej jí!“. Byla jsem z toho malinko překvapená, ale když hlas neustával, zvedla jsem se, vzala telefon a šla ven hledat signál. Celá rozklepaná jsem vytočila babiččino číslo. V tu chvíli se mi zdálo, že mobil zvoní až moc dlouho a měla jsem už chuť to pověsit, když se na druhé straně ozvalo babiččino „prosím“… Povídaly jsme si s docela krátkou chvilku, ale i to stačilo, aby mi babička na konci hovoru řekla, že jsem jí svým nečekaným telefonátem udělala obrovskou radost. V tom okamžiku mi začaly téct slzy. Byl to nádherný pocit. :)

Vrátila jsem se zpátky do kaple, kde jsem Bohu děkovala, děkovala a děkovala…:))

Další mou bolestí je můj brácha. Kvůli malé hlouposti se vydal cestou, kde Krista „nepotřebuje“. Když jsem pak na něj myslela v modlitbě, znovu se ozval hlas, ať s „tím něco dělám“, už jsem neváhala a napsala bráchovi krátkou smsku. Musela jsem vypadat jako naprostý buran. Omlouvám se tímto všem přítomným, kteří mě viděli – nemohli asi vůbec chápat, co se děje a muselo to vypadat vskutku šíleně (když se k tomu zpětně vracím, jsem si víceméně jistá, že znovu bych to tak asi neudělala). Byla jsem z toho pak trochu na rozpacích, jestli jsem se náhodou až moc „nerozjela“, ale když začali hrát Manilskou hymnu a já slyšela její refrén „Boží lásku k nám zvěstuj dál, tu největší jakou poznal svět, hledej v něm a všechny ty bloudící veď domů zpět...“, věděla jsem, že to co dělám, je dobré. :)

Ten nádherný večer pokračoval v krbovně, kde se nás sešla malá skupinka (která se ale v průběhu večera krásně rozšířila:)). Zpívali jsme písničky od Nedvědů, které mám hrozně ráda. Víťa pak přišel s parádní hrou, kdy jsme si představovali..jakou krajinou bychom chtěli být, které lidi bychom si vzali na opuštěnou chatu a podobně.. bylo to úžasné :)) To všechno při světle jediné svíčky a záře našich očí. :)

Byl to neskutečně krásný večer i noc. :))

Chtěla bych tady poděkovat všem, kteří se o něj nějak zasloužili. DĚKUJU! :))

Celý animátorský víkend byl úžasný a já jsem nesmírně ráda, že můžu být součástí té krásné rodiny! :))