Utíkala jsem. Už docela dlouho jsem utíkala. Sama nevím, kam jsem vlastně běžela. Ale doběhla jsem..  

            Utíkala jsem před povinnostmi, zraněnými city, závažnějšími rozhodnutími..snažila jsem se skrýt před zodpovědností. Snad jsem jako Vieweghova babička Líba chtěla běžet na východ, abych mládla a mládla, až bych se třeba jednoho dne stala zase tou maličkou holčičkou s blonďatými vlásky, která se v případě nouze běží schovat za tatínka a svět jí nemůže pranic udělat. Snad jsem utíkala s bláhovou nadějí, že v běhu najdu cíl nebo že najdu aspoň dobrou skrýš, kde se schovám sama před sebou. Nevěděla jsem, kam běžím, netušila jsem ani, co tím během můžu získat. Čas asi těžko. Běžela jsem se strachem, že mě všechno odkládané dožene a povalí.

            Najednou mě začalo píchat v boku. Docházel mi dech. Musela jsem buď (s)padnout nebo se postavit čelem k problémům..Zastavila jsem a pomalu se otočila k tomu, před čím jsem už tak dlouho utíkala. A nic strašného se nestalo..Naopak..Až když jsem byla na úplném konci svých sil, jsem si konečně dokázala uvědomit, že sama na nic nestačím a útěk je naprosto zbytečný. Své dlaně i srdce jsem nasměrovala k nebi a v modlitbě jsem všechna trápení, smutky a obavy odevzdala Pánu..došlo mi, že se nemusím bát. 

            Čím dál víc si začínám uvědomovat, že jsem dospělá. Nejen občansky, ale také křesťansky. Přichází čas, abych i já převzala zodpovědnost za mnohé věci, které dělám a do kterých se pouštím. Ale nemusím mít strach, ani pochybnosti..Ač formálně dospělá, pořád zůstávám Tatínkovou holčičkou a On mi vždycky podá ruku, když už nebudu moci dál, pofouká každou moji bolístku, jak na těle, tak na duši. On mi v pravý čas řekne, kudy se dát. Už nemám důvod nikam utíkat.. 

Ne mimochodem, ale jako úplnou třešničku na závěr tohoto "svědectví" bych chtěla napsat dík a podělit se o tuto nádhernou novénu http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/modlitby-svetcu/novena-odevzdanosti.html .