Jsem lidumil. Vážně, mám ráda lidi. A často přemítám nad tím, jak úžasní mohou být. Člověk, ve své podstatě stvořený podle obrazu Božího, může svou opravdovostí ukazovat alespoň malé kousíčky Boží velikosti a nádhery. Hledat (a nacházet) dobro v lidech, to je jako skládat mozaiku Boží tváře.
A u skládání bych zůstala..
Přemýšlím často nad tím, jak vysvětlit svým přátelům, proč chci čekat se sexem až do manželství..Napadlo mě, že bych mohla zkusit přirovnat předmanželský sex a sex v manželství ke skládání puzzlí..
Už od malička jsem dosti netrpělivá a o tomto svém nedostatku dobře vím..I tak jsem ale vždycky měla ráda skládání puzzlí, bývala to taková naše rodinná společná aktivita, kdy jsme se pouštěli do skládanek o tisíci kouscích a snažili se je dávat dohromady..Občas jsem nad puzzlemi seděla hodiny a, ač jsem se snažila sebevíc, nic..Když se mi dlouho nedařilo nacházet správné dvojice, začala jsem nervózně zkoušet spojovat různé dílky, které k sobě nepatřily, násilím, s nadějí, že k sobě třeba náhodou patřit budou..Samozřejmě, že to bylo zbytečné..
A proč píšu o puzzlích? Protože mám pocit, že mé násilné spojování nevhodných puzzlí je tak trochu jako „nutnost mít partnera“, jako touha po sexu před svatbou – ve snaze vyzkoušet, jestli k sobě dílky „náhodou“ nepasují (i když jsou očividně rozdílné), snad žárlivost na ostatní, kterým se daří, nedostatek trpělivosti a důvěry v Boží plán..
Jak jsem tak ve své netrpělivosti spojovala nesprávné dílky dohromady, občas jsem se pobavila a chvilku měla pocit, že to se mnou přece jen není tak zlé a zase se mi podařilo složit kousek skládačky. Ale je jasné, že to byly jen takové kratičké záblesky „štěstí“ a nesprávné dílky jsem od sebe musela zase oddělovat..
Když se spojí dva dílky, které k sobě očividně nepatří, jejich oddělení je poškodí (nalomí se, poškodí se rožky atd.)..Když se spojí v jednoho dva lidé, kteří k sobě nejsou připoutáni manželským slibem, snad jim to přináší pocit „okamžitého štěstí“ a zábavy, ale není to vlastně obelhávání sebe sama..? Pokud ano, musí to nakonec nést své důsledky..Zlomená srdce, pochroumané duše..
Hledat ten správný dílek se vyplatí, protože teprve s ním je výsledný obraz dokonalý podle předlohy.. Když Bůh manželství požehná, je to dotek toho věčného, láskyplného nebe, po kterém všichni toužíme.
I když jsem bývala při skládání puzzlí netrpělivá, věřím, že když budu důvěřovat Bohu a dál trpělivě hledat v lidech to dobré, najdu s Jeho pomocí toho „pana Pravého“, s nímž vytvořím správnou dvojici.
Nechci totiž jednou vstoupit do manželství jako ten pochroumaný dílek se srdcem plným šrámů z předchozích nezdarů. Chci být pro svého budoucího manžela tou jedinou správnou tak, jak se on stane tím jediným pravým pro mě, abychom spolu mohli dotvářet onu Boží mozaiku v nás.
Komentáře
Moc pěkná úvaha, Dádi. =)
Překrásné, Dádi!!! Děkuju!! :)
Díky moc, Dádi!! :)
Já děkuju vám! :))
Moc hezké přirovnání :-)
Líbí se mi moc to přirovnání k puzzlím, jak se hledají kompatibilní kousky, jak se poškozují, když se to jen tak zkouší... Byla bych jen asi opatrná s tvrzením, že je třeba hledat toho toho jednoho jediného pravého, neb myslím, že se často partner tím pravým postupně stává.... celkově hezké zamyšlení, které může poučit a které rozhodně hezky ukazuje, jak vidíš svět :)
Pěkné, je třeba, abychom měli každý to své přirovnání (důvod), a ustáli ve světě, který tomu neholduje. Zkusím k těm puzzlím přetransformovat slova jednoho kněze. Když ty dílky dáš do sebe, tak nejen, že je poškodíš, ale když ten dílek uvidíš někdy příště, tak si na tu situaci, jak jsi je dala do sebe vzpomeneš. (U vztahů a sexualitiy je samozřejmě ta vzpomínka mnohonásobně intenzivnější...)
Možná by se dalo ještě říci, že někdy ty dílky vážně vypadají, že by k sobě mohly jít, ale když se na to podívá někdo další, může si všimnout nějaké nerovnosti. Může se nám stát, že vidíme, že dílky do sebe pasují, a svou slepotou na smysluplný obraz úplně zapomeneme. Málokdo si do svých vztahů nechá kecat, ale měli bychom dovolit alespoň Bohu, aby na to mrkl, zda-li je to tak správně a požehnal nám..
Moc děkuju, za vaše pěkná slova :)
pro Jasminecku - Děkuji za hezký komentář :) Je pravda, že to tvrzení je snad dost odvážné a bláhové, ovšem myslím, že ve svém věku si ještě trochu té romantické naivity můžu dopřát :) Ale samozřejmě, že jsem to myslela trochu nadneseně - šlo mi hlavně o zdůraznění toho, že se jednou chci rozhodnout jen pro jednoho člověka a to rozhodnutí pro lásku, aby bylo neměnné a pevné.
pro Ludmilu Janečkovou - mockrát děkuji za milá slova, tento komentář mě opravdu potěšil :))
Krásné.. Co dodat...
opravdu moc pěkné! :-)
/U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě/, řekl malý princ, /a přece tam nenalézají to, co hledají.../ /A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo trošce vody.../ /Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem/. (Malý princ)
Nadherna analogie, nad kterou jsem se rad zamyslel... :) Jelikoz mi prisla mnohem hlubsi, nezli se na prvni pohled muze zdat. Ono to totiz podle me je (temer) presne tak, jak jsi to napsala. Udelalo mi to radost.
Agente, to je take velmi pekny a vystizny komentar. :)
Opravdu vám všem moc děkuju za úžasné komentáře :) Udělali jste mi radost a hlavně jste článek obohatili o spoustu krásných myšlenek :) Díky!
geniální myšlenka :) díky moc za krásný článek :)
Krásné přirovnání :) Opravdu stojí za hlubší zamyšlení :) Díky :)
Nádhera, už se mi dlouho něco tak moc nelíbilo :)
Jeto hrozně moc krásné přivnání,vtom smyslu,že když vysipeme na stůl puzzle(at jeto jakýkoli krásný obrázek),tak musíme být tak dlouho trpělivý dokad ten krásný obrázek nedáme dohromady.Narážím nato,když každý znás bude v životě skládat a trpělivě čekat,tak vznikne vždy nádherný obraz který nás každého pohladí do srdci a oto víc budeme mít radost.Než kdyby to bylo všechno hned.To by asi nebyl pěkný obrázek z puzzlí:-))
pak mne ještě napadlo toto: ``Vždycky je na světě jeden člověk, který čeká na svůj protějšek, ať uprostřed pouště nebo uprostřed velkoměsta. A když se tito lidé setkají a jejich zrak se zkříží, všechno minulé i budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí Lásku a která pro každého, kdo pod sluncem pracuje, odpočívá a hledá poklady, stvořila duši jemu blízkou. Jinak by sny lidského rodu neměly žádný smysl.`` (Alchymista)
nice :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.