Jsem lidumil. Vážně, mám ráda lidi. A často přemítám nad tím, jak úžasní mohou být. Člověk, ve své podstatě stvořený podle obrazu Božího, může svou opravdovostí ukazovat alespoň malé kousíčky Boží velikosti a nádhery. Hledat (a nacházet) dobro v lidech, to je jako skládat mozaiku Boží tváře.

A u skládání bych zůstala..

Přemýšlím často nad tím, jak vysvětlit svým přátelům, proč chci čekat se sexem až do manželství..Napadlo mě, že bych mohla zkusit přirovnat předmanželský sex a sex v manželství ke skládání puzzlí..

Už od malička jsem dosti netrpělivá a o tomto svém nedostatku dobře vím..I tak jsem ale vždycky měla ráda skládání puzzlí, bývala to taková naše rodinná společná aktivita, kdy jsme se pouštěli do skládanek o tisíci kouscích a snažili se je dávat dohromady..Občas jsem nad puzzlemi seděla hodiny a, ač jsem se snažila sebevíc, nic..Když se mi dlouho nedařilo nacházet správné dvojice, začala jsem nervózně zkoušet spojovat různé dílky, které k sobě nepatřily, násilím, s nadějí, že k sobě třeba náhodou patřit budou..Samozřejmě, že to bylo zbytečné..

A proč píšu o puzzlích? Protože mám pocit, že mé násilné spojování nevhodných puzzlí je tak trochu jako „nutnost mít partnera“, jako touha po sexu před svatbou – ve snaze vyzkoušet, jestli k sobě dílky „náhodou“ nepasují (i když jsou očividně rozdílné), snad žárlivost na ostatní, kterým se daří, nedostatek trpělivosti a důvěry v Boží plán..

Jak jsem tak ve své netrpělivosti spojovala nesprávné dílky dohromady, občas jsem se pobavila a chvilku měla pocit, že to se mnou přece jen není tak zlé a zase se mi podařilo složit kousek skládačky. Ale je jasné, že to byly jen takové kratičké záblesky „štěstí“ a nesprávné dílky jsem od sebe musela zase oddělovat..

Když se spojí dva dílky, které k sobě očividně nepatří, jejich oddělení je poškodí (nalomí se, poškodí se rožky atd.)..Když se spojí v jednoho dva lidé, kteří k sobě nejsou připoutáni manželským slibem, snad jim to přináší pocit „okamžitého štěstí“ a zábavy, ale není to vlastně obelhávání sebe sama..? Pokud ano, musí to nakonec nést své důsledky..Zlomená srdce, pochroumané duše..

Hledat ten správný dílek se vyplatí, protože teprve s ním je výsledný obraz dokonalý podle předlohy.. Když Bůh manželství požehná, je to dotek toho věčného, láskyplného nebe, po kterém všichni toužíme. 

I když jsem bývala při skládání puzzlí netrpělivá, věřím, že když budu důvěřovat Bohu a dál trpělivě hledat v lidech to dobré, najdu s Jeho pomocí toho „pana Pravého“, s nímž vytvořím správnou dvojici.

Nechci totiž jednou vstoupit do manželství jako ten pochroumaný dílek se srdcem plným šrámů z předchozích nezdarů. Chci být pro svého budoucího manžela tou jedinou správnou tak, jak se on stane tím jediným pravým pro mě, abychom spolu mohli dotvářet onu Boží mozaiku v nás.