.."Ve světě máte soužení, ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět." (Jan 16,33b)..

Svět se nedělí na dobrý nebo zlý, je tu od obojího požehnaně. A já byla už dlouho zvyklá jen na samé dobro - dobré lidi, věci, zprávy.. A zčistajasna přišel týden, který všechno změnil. Mé mínění o světě, lidech, sobě samé. Vím, jsou věci neřešitelné, které se dějí (v současnu v míře vrchovaté). Vždycky tu byly. Nechápu je a nevím, co s nimi. Nedá se, než se smířit, ale proč to je tak šíleně těžké…

Občas, když se přihodí něco zlého, chce se křičet, utíkat a ničit všechno kolem.. Ale teď to nejde, není na to čas. Musím stihnout tolik věcí a nemůžu se na nic vymlouvat a odbočovat z určených tras.. Budu se tedy tvářit, že je všechno v pořádku a pokračovat v šílené honbě života, protože se zkrátka nedá jen tak zastavit a měnit směr, který je právě nastolen. A tak letím dál a dělám, že se nic nestalo, že v životě nemám čas na smutné a těžké chvíle.

Najednou ale cítím, že všechno je stejně jiné. Že i když se tvářím, že jsem v pořádku, není to pravda a nelžu tak jen ostatním, ale hlavně sama sobě. A když si uvědomím tuhle podivnou pravdu, nedokážu si uvědomit už žádnou jinou..Snad jen tu, že jsem se změnila. Chci si tedy všechno přiznat a být znovu taková jako předtím, jenže zkrátka nevím jak. Z období přetvářek ve mně něco zůstalo a teď už se nejde vrátit a být zase stejná, jsem teď jiná a musím opět začít poznávat sama sebe. A už se začínám ztrácet, najednou se bojím, co udělám, co budu říkat a psát, jak se zachovám, když..Najednou jsem si cizí. Je to tak šíleně absurdní. Snažila jsem se ukrýt před druhými, ale skryla jsem se před sebou. Jsem schovaná v „něčí“ hlavě, chci domů a nevím kudy a jak..

Ale pak se najednou rozsvítí jakési světlo. Maják uprostřed vod. A já, naštěstí, váhám jen chviličku a pak nasedám do svojí lodičky, která mě odváží do přístavu.. Tedy na Přístav. Díky Bohu za to úžasné místo, za ty nádherné lidi, které tam posílá, za to, že tam poslal i mě..

Prožila jsem teď tolik smutku, že Mu nezbylo, než poslat mě slavit. A stálo to za to. Poznala jsem spoustu úžasných lidí, poznala jsem další kousek sebe, ale hlavně jsem si zase jednou pořádně uvědomila, že On je větší než všechno na světě, že být v Jeho přítomnosti, znamená opravdu být a že i když nechápu smysl věcí neřešitelných, On má svůj plán a až bude chtít, třeba pochopím i já.