Mám ráda prostá, i když zvláštní setkání všedního dne…

Například dnes. Šla jsem po jednom z olomouckých náměstí, když jsem potkala velice usměvavou a sympatickou dívku. Letmo jsem se na ni usmála a ona mi vyšla vstříc. V ruce měla košík plný sušenek. Přišla ke mně a začala mi sušenky nabízet s tím, že každý prý potřebuje jídlo, tak se nemám ostýchat a mám si brát. Když jí prý za ně dám nějaké drobné, bude ráda, a že to prý půjde na dobrou věc. Já se s úsměvem omluvila, že nemám o sušenky zájem (nu což, měla jsem zrovna cestu na oběd a sliny se mi sbíhaly na jiná jídla, než byly roztodivně vyhlížející sušenky). Ona odvětila, že ji to mrzí, ale že se bude těšit, že si jistě vezmu někdy jindy. Já už měla opravdu naspěch, tak jsem se omluvila a dala jsem se na rychlý odchod.

Byla jsem již pár metrů od ní, když na mě ještě velmi radostně zavolala: „Hare Krišna!", načež jsem se otočila, upřímně se zasmála a pokojně jí odpověděla: „S Pánem Bohem!“.

Její rozzářená tvář náhle posmutněla, otočila se a šla na druhou stranu.

Tak si říkám, jestli mi, až se příště potkáme, znovu nabídne sušenky nebo aspoň ten letmý úsměv.