Každý den nám Bůh dává nespočet příležitostí ke konání dobra. Záleží jen na nás, jak a jestli je využijeme. Způsob uchopení je libovolný, možností je spousta…

Bylo poněkud uplakané ráno. Obyčejný, a přece slavnostní, den. Neděle.

Jela jsem vlakem na přijímačky. Všude bylo víceméně plno, naštěstí jeden postarší pár měl vedle sebe ještě volné místo. Toho jsem ráda využila a přisedla si k nim. Po chvilce jsme si začali povídat. Byli to ohromně sympatičtí lidé a po krátké chviličce jsme přišli na to, že já znám jejich vnuky, a že oni zase znají místo, kde pracuju, pak jsme se taky bavili o tom, že jsou na cestě na Hostýn a já, že mířím na přijímačky. Bylo to mimořádně příjemné setkání, které mi krásně projasnilo ono pošmourné ráno.

Když mí spolucestující vystoupili, vrátila jsem se k modlitbě ranních chval, kterou jsem začala už předtím v autobuse. Krátce poté, co jsem se pomodlila, přišla za mnou paní, která seděla přes uličku s dotazem, zda si může na chvilku přisednout ke mně. Trochu mě to, vpravdě, překvapilo, ale, samozřejmě, jsem souhlasila. Ona si tedy přisedla a povídá: „Slečno, všimla jsem si, že jste se právě modlila.“ Zasmála jsem se a jen co jsem pokývala hlavou, paní hned pokračovala. „A taky jsem zaslechla, že jste na cestě na přijímací zkoušky.“ Načež jsem znovu přikývla. „Tak bych se chtěla teď já pomodlit za vás. Můžu?“ Ta slova mě překvapila svou bezprostředností a, svým způsobem, i naléhavostí, s jakou je ta žena řekla. S modlitbou jsem souhlasila. Paní mě vzala za ruku a krátce se pomodlila. Po té se zvedla a odešla, stihla jsem jí jen poděkovat a potom už jsem ji neviděla. Zůstal mi jen krásný, i když lehce smíšený pocit.

Každý den je jiný. Znovu a znovu dostáváme tisíce různých příležitostí ke konání dobra. Tahle paní minimálně jednu z nich využila. Nakolik jich využívám já?