Letos jsme byli s Víťou poprvé na Vánoce jen sami, spolu. Na Štědrý den mého milovaného muže napadlo, že bychom mohli s pár kousky cukroví obejít naše sousedy a popřát jim krásné svátky. Přiznám se, že ačkoli se mi nápad líbil, byla jsem vůči němu dost skeptická, přeci jen tady žijeme dost anonymně, a když už se s nějakým sousedem setkáme, nebývá to příliš milé, spíš naopak, lidi jsou v našem činžáku dost uzavření a umí být pěkně nepříjemní. Říkala jsem si, proč bychom zrovna my měli vyjít k někomu jako první, proč by někdo nemohl přijít naopak k nám, a beztak máme ještě spoustu práce a příprav, aby ty naše první společní svátky byly dokonalé. Víťa se naštěstí nenechal odbýt.

V prvních dveřích nám otevřel starší pán, řekněme ne úplně slavnostně ustrojen. Bylo na něm očividné překvapení i dojetí. Přiznal, že od smrti manželky na Vánoce prakticky zapomněl. Hned nás pozval dál a odkudsi ze skříně vytáhl umělý stromeček i s ozdobami. Chvíli jsme u něj poseděli a popovídali si, snažil se nás pohostit, jak jen uměl, až nám bylo hloupé, že jsme jej tak přepadli. Když jsme se snažili rozloučit, jakoby nás ani nechtěl pustit. Bylo to milé.

V dalších dveřích jsme naším přáním překvapili mladého souseda, načež on překvapil nás tím, že si se slovy "netušil jsem, že jste tak hodní" vzal všechno naše cukroví 😀 

A k posledním sousedům se mi, přiznávám, nechtělo vůbec. Pán je docela morous, který si svou ranní cigaretku zapálí vždycky už na chodbě, čímž nám "provoní" každé ráno, navíc si nikdy neodpustí nepříjemný komentář. Když nám otevřel, bylo zjevné, že jsme ho překvapili, sám říkal, že "tohle" tam nikdy nikoho nenapadlo. Zavolal ženu a dokonce se na nás poprvé usmál! (ano, chyběly mu čtyři přední zuby, tak snad trochu chápu, proč je na úsměvy tak skoupý) 

Až tehdy mi začaly opravdové Vánoce. Pochopila jsem, že požehnanější je dávat, než dostávat, že má cenu vyjít ze svého pohodlí, zahodit předsudky a prostě tu chvíli pro druhé být, že nesejde na tom, kolik druhů cukroví máme a okna že nejsou dokonale čistá, že to důležité je opravdu očím neviditelné. A tak jsem svému milovanému muži vděčná, že mě tomuto pohledu učí, že dobré vztahy jsou pro něj přednější, než dokonale uklizený byt, a že naše Vánoce tak mohly být překrásné a opravdové.

A povánoční perlička. Včera večer u nás někdo zazvonil. Oba jsme byli překvapení, protože jsme žádnou návštěvu neočekávali. Ve dveřích stál soused. Ten starší pán, co nám před pár dny otevíral v "negližé". Přišel nám ještě jednou poděkovat za krásné vánoční překvapení. A že jestli prý nemáme plány na dnešní večer, chtěl by nás pozvat na večeři. Díky nám zase jednou prožil Vánoce. A zanechalo to v něm stopu. Nuže, budujme vztahy, má to smysl.